Po odjezdu z domova snad až nečekaně brzy sestupujeme vlnící se kamenitou cestou lemovanou stromy a keři kamsi do neznáma.Okolní fauna nás obklopuje a brání ve výhledu.Její výhony se dlouho dychtivě natahují nad cestu, jako by se nás chtěly dotknout.Když však porost ustoupí, dovoluje nám náhle pohlédnout na v tichém údolí položené a snad se všech stran lesem střežené zrcadlo, promítající obraz podvečerní oblohy.

Stojím na břehu, pozoruji okolí, naslouchám.Naslouchám tichu, jenž mě obklopuje.Tichu, které pluje všude kolem a protnout si ho dovolují jen hlasy ptáků.Může se to zdát zvláštní, ale i když jsou si protikladem, neruší se.Patří k sobě.Vždyť čím by bylo ticho bez hlasů, čím by byly hlasy bez ticha?  Mezi tím vším otec vybírá malé, kopřivami a travou zarostlé místo, při ústí snad ještě menšího potůčku.Vlevo spočívá stará vrba, jejíž dlouhé větve se klaní vodní hladině, připomínajíce rozpuštěné vlasy ženy, a jemně se jí dotýkají.Poté nezjištně splývají s okolními stromy, linoucími se za našimi zády až na pravý břeh drobné zátočiny, vytvářejíce nad našimi hlavami zelenou korunu, dávající pocit bezpečí.

Táta nám chystá pruty.Sleduji ho.Nepomáhám.Zatím o rybaření nic nevím.Je to snad ale právě ona nevědomost, co podněcuje mé vzrušení spojené s touhou po poznání tvorů ze světa pod vodou.Jsem nedočkavý.Naštěstí netrvá dlouho a malý splávek dopadá zlehka na lesknoucí se hladinu, aby ji několika vlnkami jen na okamžik zbavil jejího klidu.Totéž se chvíli na to opakuje ještě jednou.Poté již usedáme, nemluvíme.Nezbývá než čekat a v tichosti doufat. Toho teplého večera jsem se opravdu dočkal.Ulovil jsem svou první rybu, a i když byla malá a dnes jsou již mé vzpomínky na ni mlhavé, jsem za tento den svému otci nesmírně vděčný.Onoho dne jsem se totiž zamiloval.A dnes už vím, že tato láska je v něčem zvláštní, jiná.Jiná než ty ostatní.Nikdy mne totiž neopustí

Tomáš Kupka