Voda v jezeře se zdvíhá zhruba každých pět minut o nějakých deset centimetrů… Raději jsem si tu větu přečetl z příručky hned ještě jednou, dokonce i nahlas. Povzdychl jsem si a ve svých představách jsem přidal jezeru přívlastek „vzdychající“. Žádné lepší vysvětlení mě totiž nenapadlo. Příručka byla jednou z nesčetných tiskovin, kterými na Novém Zélandu a speciálně v Queenstownu obdařují každého turistu přinejmenším jednou. Takže jsem měl přímo černé na bílém, že tu existuje cosi nevysvětleného. Samozřejmě, že jsem se ptal, ale nikdo nevěděl, proč to tak je. Záhadu vyřeším, slíbil jsem si. Ale bylo hezky, takže jsem to nějak odsunul.

Když jsem totiž uviděl první krásný potok, či spíše říčku tekoucí z hor, průzračná voda mě uchvátila a začal jsem přemýšlet o pstruzích. Za každým kamenem jsem si představoval minimálně jednoho. A o něco dál, kde se řeka vlévala do ohromného jezera, se má představivost rozběhla do otáček, v nichž už obvykle ztrácím soudnost. Jenže účel mé cesty na jižní ostrov Nového Zélandu byl od rybaření velice vzdálený a tak teprve změna slunečných dnů v jedno deštivé  odpoledne, typické pro zimní dny v této části světa, mě nakonec dovolila zažít malou trochu rybaření. Na řekách sezona ale ještě nezačala a tak na mě zbylo jen rybaření na jezeře. Jezera se totiž nepočítají jako plnohodnotné revíry a i proto rybaření v nich není považováno za to nejlepší, co Nový Zéland nabízí.

Chytá se na nich celý rok a v podstatě slouží spíše k zásobování mrazáků místních rybářů rybím masem. „Když nic na řece nechytíme, jedeme potom obvykle na jezero,“ řekl Stu, který provází rybáře po jižním ostrově. Tentokrát mě ale neprovázel, nýbrž vezl ve své motorové lodi po jezeru k místům, kde bych měl v tento čas nějakého pstruha ulovit i já. Od jihozápadu foukal slabý větřík a slunce bylo schované za mraky. Dala se do mě zima a ve skle dveří kabinky jsem si povšiml, že vypadám nabalený spíše jako na lyžování než na rybaření. Bylo to podruhé, kdy jsem rybařil na Novém Zélandu… Poprvé jsem navštívil severní ostrov a jedno z jeho kouzelných jezer, pojmenované podle čisté vody na Modré.

Tenkrát jsem tam zažil něco, co se mně ještě nikdy při rybolovu nestalo. Tento příběh jsem vyprávěl několikrát a vždy mne posluchači, ač přátelé, podezřívali z rybářské latiny. Nedovedl jsem si představit, co by na to řekli lidé, kteří mě neznají. A tak jsem o svém nezapomenutelném zážitku mlčel. Ale vám to povím… Bylo časné letní ráno, když jsem se vyhrabal z teplého spacáku a zamířil na malou, kamenitou pláž jezera. Novému dni se snad ještě ani nechtělo začít. Hora nad jezerem, která bránila slunci ve svitu, byla v tuto ranní hodinu mocnější než slunce samé. V šeru jsem si vybral z krabičky nejvýraznější mušku, kterou jsem si stačil koupit den před tím v jednom místním obchodě. Její jméno slibovalo bohaté úlovky.

více se dočtete v tištěné verzi časopisu